Reklama
 
Blog | vladimíra dvořáková

Od čtvrtka do neděle aneb od Chorchestru k Lesní zvěři nebo naopak?

Hudbou nabitá i rozbitá , návrat do míst, na které jsem zapomněla, že ještě existují, teplo, které se rozlije v duši, když cítíte a slyšíte zároveň, přátelé, ke kterým se vám chce přitulit, protože máte najednou pocit, že z vás na okamžik sejmou tu tíhu, kterou vláčíte a všechno je to tak doopravdické, jako snad nikdy dřív. To byly čtyři říjnové dny /když počítám zkoušku v bývalé Zbrojovce, kde jsme se všichni osudově střetli/, dny mého nejzamilovanějšího měsíce, dny plné Chorchestru, Lesní zvěře, pak zase Chorchestru /už naposled/ a dál už jen poslouchám, jak mi to v hlavě všechno doznívá...

Pokud budu psát o koncertu Chorchestru, o poslední tečce za jedním z životů, které jsem žila, nebude to kritika hudby, ale bude to ta nejpozitivnější kritika přátelství, tedy přesně to, co vlastně na téhle kapele bývalo kdysi dávno možná nejpoctivější…Když napíšu o koncertu Lesní zvěře, ač nejsem kritik ani hudební teoretik, jen se snažím být poctivá sama k sobě, napadá mě slovo úleva. Úleva z toho, že se v té předimenzovanosti všelijakých paskvilů a kapel, kterých je na tisíce, objeví na naší klubové scéně něco tak krásného a čistého, jako je tohle seskupení lidí, kteří, jak s oblibou kdysi používala naše profesorka herectví Hanka Smrčková, "jsou v tom cele."jejich koncert je jedna velká kolektivní meditace, která otvírá mysl a nutí vás k tanci, má prostě všechno, co má dobrá muzika mít, nápad, myšlenku, provedení, energii, kterou nemůžete ani slovy popsat, prostě nářez a to, co prožijete na koncertu Lesní zvěře s vámi jde dál, v dalších dnech, v dalších životech…

Tento příspěvek není určen hudebním intelektuálům, ale spíš lidem, kteří mají rádi dobrodružství a chtějí objevovat nové dimenze. Je určen posluchačům, kteří se dokáží vzájemně propojit s muzikanty, plout s nimi řekou a bezmezně jim na několik okamžiků důvěřovat. Lesní zvěř vás nezklame, naopak, zamilujete si ji, zapamatujete a i přes jeji plachost s ní strávíte úžasné chvíle. A když ani toho nebudete mít dost, jakože určitě nebudete,  koupíte si cédéčko a můžete se s ním mazlit a zároveň se rochnit  v něžných tónech trubky Marka Steyera, oblékat se do Milošova sametovědrsňáckého hlasu, ucítíte tep krve v žilách Martinových bubenických paží, kterými by snad objal celý svět a za tím vším  spatříte Jiřího horalský profil, Jiřího, který byl mým učitelem od samého začátku, právě tenkrát v Chorchestru…

Skutečné a  poslední rozloučení s Chorchestrem proběhlo v Brně, třetího říjnového večera, na nádvoří Domu pánů z Kunštátu v rámci 1. ročníku festivalu Brněnské kulturní HOSTování, bylo to  den po koncertu Lesní zvěře v Holešově a o tom, jak se prolnuly světy těsně před příchodem úplňku,  raději už nebudu víc psát, neb bych se příliš dojímala. A tak jenom na konec děkuju Terině, se kterou jsem se nestihla rozloučit, Butulovi, který byl toho večera nečekaně rozvolněný a milý, Charmsovi, který má nádhernou duhovou štětku do saxofonu, Stráťovi, který už skoro vůbec neremcá, Mejlovi, jehož trumpetku, když ochutnáte, uvízne vám na rtech zvláštní neidentifikovatelná chuť, a taky Martinovi, který sice ten večer nebubnoval, ale Mejlu rozhodně ochutnával…, no a znovu Jiřímu a Tomášovi, dvěma bratrům, dvěma ostrovům v oceánu. A taky Pepovi Mikušovi, který se mi celý večer ztrácel v mlze a Milošovi, že se na nás taky přišel podívat a znovu Martinovi, který mi ukázal cestu z náměstí k místu činu a nejen to…takže snad někdy naviděnou, přátelé a milovaní lidé.

Reklama

P.S. Nejbližší koncert Lesní zvěře ve Vagónu v Praze s duem DVA v úterý 6.10. 2009 – křest CD,

pak 7. října Kralupy nad Vltavou, kdo nestihl Prahu!