Reklama
 
Blog | vladimíra dvořáková

Trapný bilancování

Zdá se mi, že jsem v životě neudělala moc věcí, který by doopravdy stály za to. Ale za co vlastě by měly stát? Pořád se učím dělat první krůčky, připadám si jako malý dítě, který se rozkoukává na tomhle podivným prostranství a neví kam se postavit, kam si sednout..

Na první pohled se to všechno zdá docela jednoduchý a snadný, jenže pak se ta mašina v mysli zastaví a já se rozhlídnu po krajině a vidím sama sebe stát uprostřed úzký lesní pěšiny, která vede bůhvíkam. Nad hlavou proletí skřivánek, co na okamžik rozčeří trudnomyslnou dušičku a já můžu udělat zase pár kroků dopředu. Ale někdy neproletí nic, a všude je neúprosný ticho a klid, je to takovej dlouhej táhlej flétnovej tón, co slyším hrát ve svojí hlavě a fakt nevim, jestli jsem už docela zešílela, anebo se skutečně vznáším vysoko nad stromy toho začarovanýho lesa…

Zavírám se do snových obrazů a paradoxně, čím líp mi v nich je, tím hůř se mi žije. A tak přemýšlím, co to znamená, proč nemám tu správnou energii a optimistickýho ducha. Nechci se izolovat od lidí, mám je ráda, jenže mě někdy děsí ty jejich přímočarý cíle, za kterýma jdou v domnění, že budou pak šťastnější a šťasnější, až to přeroste v něco zrůdnýho, protože si s tolika štěstím nebudou vědět rady…

Můj blízký svět, kam se uchyluju, je svět předmětů, zbytečných a zapomenutých věcí. Ty tichý bytosti jsou mí nejdůvěrnější přátelé. Jak dobře je mi v jejich blízkosti, jak smutno a zároveň krásně, když se ocitám s nima na opuštěným ostrově a jak toužím po blízkosti lidí, když jsou vzdáleni daleko, že k nim můj hlas nedolehne. A když pak rozsvěcuju lampičku a na malý ploše omšelýho stolu vidím celý ten rozmanitej svět a můžu soustředěně a nerušeně pozorovat to prapodivný hemžení, vytvořit příběh a zaslechnout tichou smutnou písničku.

Reklama

Blábolím, lehce opilá medovinou, kterou mi tu zanechal nějakej skřítek? Snad za to může i ten divnej leden, plnej pitomejch předsevzetí a očekávání. Snad za to může ticho, co se rozprostřelo kolem mýho tmavomodrýho stolu, na kterým ožil příběh prázdný skleničky, snad za to můžeš ty, kterej máš v tomhle bílým měsíci svůj příbytek, kde ses narodil…snad za to můžou mý neposedný prsty klepající do rozbitý klávesnice….a přesto, že jsem si včera zlomila malíček, posílám ti tenhle němej balíček a až promluví, zmáčkni čudlíček a vypni ten stroj, a zavři oči, protože až je otevřeš, bude jaro mezi námi a rozkvetou louky, lesy, pole, lány…bla bla bla bla….ale co, přežila jsem vánoce, přežiju v pohodě i leden.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama