Na první pohled se to všechno zdá docela jednoduchý a snadný, jenže pak se ta mašina v mysli zastaví a já se rozhlídnu po krajině a vidím sama sebe stát uprostřed úzký lesní pěšiny, která vede bůhvíkam. Nad hlavou proletí skřivánek, co na okamžik rozčeří trudnomyslnou dušičku a já můžu udělat zase pár kroků dopředu. Ale někdy neproletí nic, a všude je neúprosný ticho a klid, je to takovej dlouhej táhlej flétnovej tón, co slyším hrát ve svojí hlavě a fakt nevim, jestli jsem už docela zešílela, anebo se skutečně vznáším vysoko nad stromy toho začarovanýho lesa…
Zavírám se do snových obrazů a paradoxně, čím líp mi v nich je, tím hůř se mi žije. A tak přemýšlím, co to znamená, proč nemám tu správnou energii a optimistickýho ducha. Nechci se izolovat od lidí, mám je ráda, jenže mě někdy děsí ty jejich přímočarý cíle, za kterýma jdou v domnění, že budou pak šťastnější a šťasnější, až to přeroste v něco zrůdnýho, protože si s tolika štěstím nebudou vědět rady…
Můj blízký svět, kam se uchyluju, je svět předmětů, zbytečných a zapomenutých věcí. Ty tichý bytosti jsou mí nejdůvěrnější přátelé. Jak dobře je mi v jejich blízkosti, jak smutno a zároveň krásně, když se ocitám s nima na opuštěným ostrově a jak toužím po blízkosti lidí, když jsou vzdáleni daleko, že k nim můj hlas nedolehne. A když pak rozsvěcuju lampičku a na malý ploše omšelýho stolu vidím celý ten rozmanitej svět a můžu soustředěně a nerušeně pozorovat to prapodivný hemžení, vytvořit příběh a zaslechnout tichou smutnou písničku.
Blábolím, lehce opilá medovinou, kterou mi tu zanechal nějakej skřítek? Snad za to může i ten divnej leden, plnej pitomejch předsevzetí a očekávání. Snad za to může ticho, co se rozprostřelo kolem mýho tmavomodrýho stolu, na kterým ožil příběh prázdný skleničky, snad za to můžeš ty, kterej máš v tomhle bílým měsíci svůj příbytek, kde ses narodil…snad za to můžou mý neposedný prsty klepající do rozbitý klávesnice….a přesto, že jsem si včera zlomila malíček, posílám ti tenhle němej balíček a až promluví, zmáčkni čudlíček a vypni ten stroj, a zavři oči, protože až je otevřeš, bude jaro mezi námi a rozkvetou louky, lesy, pole, lány…bla bla bla bla….ale co, přežila jsem vánoce, přežiju v pohodě i leden.