Praha. Žofín. S.P.L.A.V. Studený pivo, teplá sklenice. Opuchlý ruce. Nutkání na záchod. Nutkání opláchnout ruce ve Vltavě. Filip Topol dnes slaví nedožitou padesátku. V Nebi i na Zemi se chystá se velkej koncert. Všecky piána světa se rozeznívaj. Poslouchám a rozhlížím se. Kapka z Vltavy mi přistane na tváři a já ji nechávám pomalu sklouznout.
Tramvaje sou pořád stejně krásný ty starý tramvaje co kreslí z trolejí kosočtverce na šedomodrym horizontu. Je červen Praha je rozžhavená do běla. Nabobtnalý prsty sotva udrží pero natož aby byly schopný něco psát.Všechno se lepí všechno pálí.Po řece projíždí obří plastová labuť. Veze dva Japonce. Šlapou kochají se kochají se a šlapou. Slunce peče. Japonci fotografujou slunce.
Zavírám oči a ocitám se někde daleko na severu. To všechno díky německýmu turistovi, který je všude a díky němu můžem bejt všude i my. Německá dáma si sedá vedle mě s německym džentlmenem kterej jen stěží ovládá svý obří tělo. Objednávaj si pivka pán se potácí sem a tam padá na jednu stranu padá do Vltavy paní ho chytá za jeho fosforový kšandy objednávaj si dál a dál a hrozně krásně se usmívaj na všechny okolo.
Po řece pluje obrovskej plastovej kabriolet. Veze pět Japonců a ti jak víme se slunce nebojí…šlapou a kochají se kochají se a šlapou.
Rádio hlásí že Madeleine Allbrightová odhaluje v Terezíně pamětní desku svý rodiny. Jaký jsou další vyhlídky? Cigarety mi chutnaj víc a víc a tabák je dražší a dražší. Kuřáky vyháněj z měst. Staví se nová ghetta. Odhalíme pamětní desku rakovině nebo lidský blbosti? Všechno se tváří unaveně pokojně a mírumilovně v tom vedru ale lidem bez víry se nedá věřit. RUHE! huláká německý turista a šnek co si to šine kolem jen neveřícně kroutí hlavou. Praha je rozpálená dlažbou i vzrušením pod kopytama šílenců a všechno se mísí dohromady. Vůně barvy chutě zvuky hlasy..pestrost zaručena.
O několik hodin pozdějc. Asi o jednu. Konference. Začíná v jednu. Sedne si vedle mě paní dost vyšinutá (jestli to teda můžu sama se svou vyšinutostí dost dobře posoudit…) drcá do mě dost agresivně nutí mě k potlesku a všecko komentuje „toho neznám“ „ježiš, čtyry hodiny, to du pryč“ „ty sem znala všecky“ Po úvodních proslovech ředitelů planet mizí v nedohlednu.
„Novinka loňské sezony. Novinka letošní sezony. Novinky pro příští sezonu.“ Nakonec se ukazuje že Novinky jsou docela fajn děvčata. Konference končí, účastníci si připíjej na skvělý novinky a děvčata tajně kouří za divadlem. Běžím po Národní třídě naskakuju do tý krásný starý tramvaje a celá Praha se ztrácí v tajným cigaretovým oparu. Nasedám do jídelního vozu Orient-Expresu a v kůži Poirota mě Český dráhy teleportujou zpátky domů. Vysedám z vlaku a čekám na další SPOJ.
Návrat. Hulín. Ticho. Vysoká tráva zarůstá chodník k opuštěnýmu nádražnímu bufetu. Kovový stolky se zčernalou umakartovou deskou. Zrezivělý konstrukce stolů a židlí svařený k sobě nadobro a navždycky. Dokud je smrt nerozdělí.
Ve vysoký trávě sedím já o dvacet let mladší. Jedu na čundr. Se mnou pes.
Přecházení přes koleje zakázáno. Všichni přecházíme. Teplo. Krásná červnová noc. Český dráhy srší omluvami. Poirot už je dávno fuč a domov na dosah ruky. Schoulím se v tý vysoký trávě do klubíčka a budu spát dalších dvacet let. NEMÁM RÁD ČÍSLOVKY utrousí ježek a schoulí se vedle mojí hlavy. Je tu neuvěřitelně hezky. Konstrukce bufetových stolků tancujou po vylidněným nástupišti muzika hraje čím dál hlasitějc a já všechno vidím jasnějc v tý černý noci. Není to přece tak dávno co jsme tu opření o ně s voskovejma kelímkama v ruce postávali. Tiše, ať nevzbudíme ježka!
Za hodinu bude bít půlnoc. Byl to hezkej den. Vlak se rozjíždí a lidi pomalu usínaj. Sami. S někým. Bez nikoho.